Leden 2017

Když jsem řekla "štěstí", nikdo se neotočil

27. ledna 2017 v 14:58 | Invisible H |  Mé myšlenky
Dívám se, dívám, na tebe jak tentokrát mizíš. Ale zůstáváš snad u mě, jen málo chybět mi smíš. Že já jsem ti neřekla, že moc tě mám ráda, minulost nechala tě ladem, mráz mrazem, a sama se smála. Teď já tu samou chybu jako před časem dělám, i když jsem si slíbila, že už nikdy víc se tak nezavřu, ale cela se svírá. Neřekla jsem ti, já zapomněla, omlouvat se není třeba. Už jen stín, tvůj stín mi zbyl, který by mě zahubil, nestarat se ani o něj.

Tak šťastná, jak kdysi, když láskou jsem žila, prahla jsem po světle a vše jsem milovala. Takovou duši někde jsem ztratila. Teď temná a zlá jak hamižnost v nás, snažím se najít, co pravdou zdá se být. Nebo jen chceme aby ta lepší půlka pravdu mluvila? Možná že myslet si o štěstí jak o pravdě ryzí, že přichází a odchází, jak se mu zachce, sama hamižnost je. Najít ho můžeme sami, jen si vzít tu bílou a otřít ji do tkáně, přemýšlet pak světlem a vidět jen krásou, viděla bys svět pohlcený spásou. Kdes to zapomněla, to místo míst, na kterém sis slibovala, že rozpomenutím si není nikdo tak jist jako ty? Tvé štěstí tam čeká, ani nevíš kdy jsi ho tam odložila. Tvou říši snů a barev schraňuje a čeká na záchranu té, která ho stvořila. A ty, jen ty to smíš, ty dokážeš víc, jen najít musíš to pravé ze sta, kam na žádné mapě nevede cesta, ty v hlavě jediná znaš k němu klíč, tak odemkni tu správnou tajemnou skrýš, jinak záhubou sebe si můžeš být jista..