Únor 2016

Proč je pro mě život těžký?

21. února 2016 v 12:36 | Invisible H |  Mé myšlenky
Nevím, co chci.
Neumím se pořádně rozhodnout.
Nedokáži často říci, natož prosadit svůj názor.
Až se mi z toho chce brečet.. ze sebe, z téhle neurčité povahy.

Začínám o tom všem znovu uvažovat, protože přišla doba, kdy si mám vybrat semináře do 4. ročníku.
Říkáte si, že je to přeci snadné - prostě si vyberu to, co mě baví, to co chci studovat. Učitelé zase upozorňují na to, jak je to důležité, jak to ovlivní náš studijní život. Jak si vlastně nejdříve musíme vybrat vysokou školu, podle toho co chceme dělat za práci, a potom podle toho vybrat maturitní předměty. A od toho si přeci už semináře odvodíme.
Ale ono je to těžké, když nevim, co chci dělat, nevim, co mě baví, protože se vlastně stále jen učím a nic normálního nedělám, takže už vlastně nedělám to, co mě baví, a tím pádem nemůžu vědět, co mě baví.
Ano, je to příšerné, když si uvědomím, že na tomhle rozhodnutí postavím svůj život a budu od něj odvíjet další skutečnosti. Ještě k tomu, když si uvědomím, že má rozhodnutí a názory, které jsem poslední dobou měla, se během pár týdnů, někdy dnů pozměnily skoro na opak.
Není tak trochu nesmyslné rozhodovat o své budoucnosti v období dospívání? Ve věku, kdy začínáme přemýšlet o tom, jak je život na nic, že nic nemá smysl, a o tom, že vlastně nic nevíme a nic neumíme, což nám vlastně stále předkládají ostatní (většinou dospělí), čímž nám to moc neusnadňují. Já bych byla upřímně asi nejraději, kdyby mi někdo řekl: "Budeš tímhle.. Budeš dělat tohle.. atd.", protože mám pocit, že svým rozhodnutím jen vše zkazím a rozhodnutí ostatních má pro mě jaksi větší váhu než to mé..

A kvůli téhle mé nerozhodnosti a neuvědomělosti je mi k pláči..
Někdy pochybuju o všem, co dělám.. někdy i o sobě..
Jaktože se nemůže stát, že by nějaké zrnko nápadu vpadlo do mých myšlenek, začalo by klíčit a mé myšlenky by nabraly směr? Proč nemám na nic názor?
Doufám, že mě tahle krize rychle přejde, a já budu moct znovu normálně pobývat na téhle planetě bez žádných pochybností.


Jak jsem přežila MATURITNÍ PLES

13. února 2016 v 16:47 | Invisible H |  Mé myšlenky
V pátek se konal maturitní ples (ne můj, ale třídy o rok výš) a já se rozhodla, že tam se svými přáteli půjdu. Chtěla jsem si nabrat alespoň nějaké vzpomínky na to, že jsem byla mezi lidmi. Minulý ples si moc nepamatuju, ale určitě ne proto, že bych moc pila, já prostě takové věci zapomínám. Jediné na co si vzpomínám je, že přesně o půlnoci mi ruply šaty a já musela běžet domů - jako Popelka :D

Tento rok to bylo skvělé. Můj výběr obuvi byl velmi zpochybňován (i mnou), ale i po konci plesu mě noky moc nebolely, takže mé černé boty na 18cm podpatku (mají takovou tu platformu, takže moc nevim, jak se to počítá), jsou prozkoušeny a označuji je za mimořádně pohodlné. Člověk by to od nich ani nečekal. Některé slečny tam botky nesly v ruce už po předtančení, tak jsem se jim musela smát :D (nebo jsem jen byla ráda, že to nejsem já) :D

S holkama jsem velkou část večera proseděla v jedné uličce, kde jsme zdravily každého, koho tam známe. Vše bylo naprosto normální a fajn, než se přede mě postavil jeden chlapek. Musel mít už několik promile v krvi, mohl to být něčí otec- mladý určitě nebyl- a asi si mě s někým spletl (nebo v to doufám). Začal se na mě usmívat takovým tím úsměvem "to jseš ty, tebe si pamatuju ještě jako malou" a já přemýšlela odkud by mně mohl být povědomý, ale pravděpodobně to byl někdo úplně neznámý. Najednou se ke mně naklonil a asi mně chtěl dát pusu či co a já chtěla v tu chvíli zmizet někam daleko. Říkal něco jako: "Nebuď taková, zlato..", už si moc nepamatuju, co přesně to bylo, ale znělo to dosti nechutně od něj. Naštěstí ho moje kámoška odpálkovala a on zmizel.
Já byla v takovém šoku. Co to vůbec bylo? Byla jsem z toho špatná, tak jsem se šla s holkama projít. U baru mě pak někdo štípnul do zadku a já si říkala: "Proč zas já?!?" Jestli je tohle normální, tak na to opravdu nejsem zvyklá..

Pak asi o minutu později, když jsem vstávala ze židle, se přede mnou zjevil nějaký kluk a zeptal se mě, jestli mě může pozvat na skleničku. V tu chvíli mi hlavou proběhlo: "Bože můj, už ne.." a v naprostém zoufalství jsem řekla: "Ne" a utekla jsem pryč. Tolik sociální interakce mě asi vylekalo a já jsem se v tu chvíli chtěla zahrabat. Musela jsem na to dalších pár hodin myslet - co když se k tomu, aby se mě šel na tohle zeptat, přemlouval dost dlouho a teď si někde nadává. Já vím, že tak bych na tom byla asi jen já, ale co když má taky malé sebevědomí a stálo mu to dost úsilí. Chtěla jsem ho najít a omluvit se mu, že jsem ho tak neslušně odpálkovala, ale jak jsem rychle utekla, tak jsem si ani nevšimla, jak vypadá.

Zbytek večera jsem se už s kamarádkama bavila a nic špatného se neudálo. Byla jsem trochu poznamenaná minulými zážitky, hlavně když jsem zahlédla toho opilého chlápka, musela jsem prchat do jiné místnosti, protože jsem se bála, že mě pozná, i když vypadal, že by v tom stavu nepoznal ani sebe, ale dokázala jsem i na pár chvil na to zapomenout.

Celkově mám z této události radost, protože jsem byla ve společnosti, bavila jsem se, tančila jsem a využila jsem své šaty. :) Díky přátelům jsem dokázala to špatné zahnat a užívat si večer, za což jim moc děkuji. Příště to bude, doufám, jen lepší a třeba se konečně naučim mluvit s lidma. :D

Musím také dodat, jak jsem šťastná za to, že jsem si jen minimálně vzpomněla na koncert skupiny twenty one pilots, který byl v ten samý večer v Praze a já tam nemohla být - a tak moc jsem chtěla.. Myslela jsem, že si to kvůli tomu neužiju, ale naštěstí jsem se mýlila :)