Říjen 2015

Malé emoční selhání

20. října 2015 v 0:52 | Invisible H |  Mé myšlenky
Dnes jsem se ve škole rozbrečela.
Bylo to myslím poprvé, co se mi to stalo na gymplu. Naštěstí to bylo úplně na konci dne poslední hodinu konverzace z francouzštiny, takže to neviděla celá třída.

Hned potom, co jsme dopsaly písemku, nám třídni začala nadávat, že jsme nejhorší na škole, vůbec se neučíme ani nesnažíme.. My jsme ji vysvětlovaly, že si to vážně bereme k srdci a že nevíme, proč se na nás najednou všichni učitelé tak naštvali, že nám dávají pětky a nehlášený písemky, vždyť mi přijde, že se učíme pořád stejně. Poté došla k závěru, že chyba musí být jednoznačně v nás a na to jsem oznámila, že si to každý den plně uvědomuji. V tu chvíli jsem se naprosto složila. (Vždy když si uvědomím, jak jsem naprosto blbá a úplně na nic, začnu brečet. Většinou kvůli tomu brečím téměř každý den. Je to hrůza, někdy si přeju být méně emocionálně labilní.) Možná tomu taky dopomohl fakt, že mi bylo celý den hrozně divně a jen jsem počítala minuty do doby, kdy se fyzicky složím. Měla jsem takový ten pocit, že hořím, ale zevnitř mi byla hrozná zima.

Nakonec jsem se tedy složila psychicky. Byla jsem šťastná, že už v té škole budu sedět jen čtvrt hodiny, jinak bych musela asi utéct pryč. Uvidim, jak se v tomhle stavu naučim na zítřejší test z chemie. Ale zřejmě to nebudu muset řešit, protože mamka mě do školy s teplotou 38,6 nepustí.

Stejně nechápu tohle týrání. Vždyť je jasné, že když třídě začnete nadávat, jak jsou všichni tupí a vůbec se nesnaží, začne to trápit ty s nízkým sebevědomím, kteří většinou nedělají nic jiného, než že se učí, a pak z toho skoro zešílí, protože mají často výčitky svědomí a budou si myslet, že se přeci jen asi málo snaží, přičemž ty, kteří na všechno serou, nebude nic takového nikdy trápit.

Proto Vás prosím, nesnižujte už tak malé sebevědomí nás človíčků, žijících v neustálém stresu, kteří se nikdy nebudou cítit dostatečně dobří.