Srpen 2015

Jak jsem umřela ve snu

22. srpna 2015 v 13:35 | Invisible H |  Mé myšlenky
Jak to bývá u každého snu na začátku, nevěděla jsem, co se přesně děje, proč se to děje, kdo vlastně jsem, co tam dělám, odkud jsme se tam vzali, ale pár věcí jsem měla jasných. Byli jsme v nějaké malé místnosti. Já byla chlap. Kolem mě spousta jiných chlapů. Asi jsme patřili k sobě a dělali jsme něco ilegálního soudě dle ozbrojených týpků, kteří nás sledovali a chtěli nás zabít.

V té malé místnost bylo něco, něco špatného a jeden z nás se rozhodl to zapálit. Chtěl jsem mu něco říct, jako "Hele, nerozšíří se ten oheň, když to je tak blízko stolu?", ale to už plamen šlehal docela vysoko a jako nic se přesouval všude kolem nás, až mi nakonec začli hořet ponožky. Podařilo se mi to dupáním uhasit a všechen oheň byl fuč. Nevím, zda ho někdo uhasil nebo ono samo (ve snu bych se ničemu nedivila). :D

Poté se mi to jakoby odehrálo znovu a já viděl každý detail toho, jak jiskra přeskakovala a jak se šířil oheň. Mám pocit, že to bylo maličko zpomalené. Prostě žúžo ;)

Po navrácení do hlavní dějové linky jsem prohlásil: "Ještě že mám černé jenom ponožky, a ne nohy" a uchichtl jsem se. Na to mi jeden chlapík odpověděl: "Dokud máš dobrou náladu, měl by sis je sundat a kouknout se, jak tvá chodidla opravdu vypadají." Ale na to jsem jen mávl rukou, protože mě to vůbec nebolelo a tak jsem věděl, že s tím nic nemám.

Pak k nám vtrhli ti naši nepřátelé a my věděli, že je s náma konec. Mluvili nějakou chvíli o nás, pak o nějacích Turcích. Bylo to matoucí, protože jsem jim skoro nic nerozuměla. Potom já, jako chlap, jsem k nim přišel a dal jim kupu nějakých dopisů. (jakoby se celou tu dobu honili jen kvůli tomu) Jenže jsem to zkazil. Udělal jsem nějaký "děsně vtipný" fórek o posledním dopisu v té kupě, nikdo ho nepochopil, a tak jsem ho vzal a zdrhal s ním z té místnosti. Začali po mně střílet a já, vidouc že nemám kam utéct, skočil jsem na zem a krčil se před kulkama. Poté mě napadlo, že když třeba budu hrát mrtvého, nechají mě být.

Stále po mně stříleli a naštěstí mě kulky jen míjely. Možná mě jednou strefili, ale nejsem si tím jistá. Čím jsem si jistá byla, že chlap, kým jsem v tu chvíli byla, byl smířený s tím, že umře, trochu se bál, ale byl smířený s jeho osudem. V tu chvíli byl ještě na živu, jen hrál mrtvého.

Poté ke mně přišli a přiložili mi zbraň na záda. Asi prokoukli, že mrtvého jen hraju, nebo se jen chtěli ujistit, že budu úplně mrtvý a dělali to každé své oběti. To mě bolelo, ta zbraň položená na mé kůži. Šíleně to pálilo a měl jsem pocit, jakoby mi tu zbraň protlačili až nevím kam. Následně mě střelili, 5x, ale to už jsem necítil, asi jsem byl v tu chvíli už mrtvý, ale stále jsem byl při smyslech. Najednou jsem ucítil jak se mi po krku přelévá horká krev. Stále jsem to cítil, ale tělem už jsem nemohl pohnout. Dlouho se nic nedělo, nic už nebylo vidět a vypadalo to, že se můžu vzbudit, kdy budu chtít. Tak jsem se, potom co příběh skončil, vzbudila.

Říká se, že ve snu umřít nemůžeš a proto mě to dost mrazí. A jestli to je takhle po smrti, že jsme vlastně při smyslech, ale nikdo se to nedoví, a bude to tak po tisíce let, tak se toho bojim víc než dosud.

A jestli to má předvídat budoucnost, tak to je dost na prd. Nechci umřít jako chlap. :| :D


Mimochodem, moc se omlouvám za gramatické chyby a hlavně za ty přechody v osobách a v rodech. Někdy jsem sama nevěděla jestli mluvím za sebe, jako za tu co spala, a mluvit za mě, jako za chlapa, mi přišlo příliš ujeté :D

Literární okénko

13. srpna 2015 v 11:42 | Helik
V knihovně jsem si vypůjčila na prázdniny 3 knížky. Všechny jsem si vybrala jen tak ze srandy. Jedna měla název "Hodinky s vodotryskem" - no to jsem tam nemohla nechat :D Naprosto mě to uchvátilo a tak jsem si to vypůjčila, ikdyž jsem nevěděla, co je to za knihu, jestli román, sbírka poezie nebo něco jiného. Až doma jsem zjistila, že jde o sbírku povídek, a po přečtení 3 prvních povídek, jsem byla ohromená - je to skvělá kniha (vřele doporučuji) :)
Dále jsem vytáhla z poličky knihu s názvem "Chutná těla" :) Ten název mě přišel strašně legrační a když jsem si přečetla o čem to je, tak mi to připomínalo film "Mrtví a neklidní" (zábavný film, mimochoídem) Po chvilce jsem si všimla, že na obalu je napsáno, že je podle té knihy vážně natočený ten film :D Takže tu jsem si taky vzala a musím uznat, že je o něco málo lepší než ten film. A to se mi te film vážně líbí. :)
Nakonec jsem si vypůjčila jednu malou knížku, spíše knížečku. Nevím, zda se to tak dá ještě nazvat - má 20 stránek a rozměry asi 7 x 12 cm. :D Jmenuje se "Druhý mandel sonetů" od Miloně Čepelky. Líbí se mi, jak tento básník píše jednoduše a přitom chytře, že se do toho dokážu vcítit. Já si oblíbila hlavně jeden sonet, ten jsem si přečetla vlastně jako první a připadalo mi, jakobych ho psala já nebo jakoby mi někdo přečetl myšlenky a napsal o tom. Tu je:


Miloň Čepelka - Sonet o marném volání

Můjbože, co mě napadá?
Přilétla blbá nálada,
plivla a teď mě hlučně hlodá.
Z pohody mé je nepohoda.

Úsměv se změnil v trpkou křeč
a z řeči mé je protiřeč,
roztřásla se mi kolena.
Vrať se, má lásko zhrzená,

ty na všem vidíš lepší stránku,
tak sáhni do svých konejšánků,
hlaď mě a líbej, šeptej mi,

a nežli strachem vybuchnu
nebo se schovám pod duchnu,
naposledy mě obejmi!