Srpen 2014

Autogramiáda 30 Seconds to Mars

1. srpna 2014 v 2:03 | Invisible H |  Hudba
Chtěla bych se s Vámi podělit o můj zážitek, který jsem prožila minulé léto na festivalu Rock for People. Pokud to dočtete až do konce, tak Vám velmi děkuji za to, že jste si udělali čas. Je to věc, se kterou se chci svěřit, abych se s tím už tolik netrápila.

Šla jsem na autogramiádu své nejoblíbenější kapely, 30 Seconds to Mars. Těšila jsem se, že je uvidím jak jen se člověk může těšit. Nikdy předtím jsem to nezažila, takže jsem neměla naprosté tušení, co se tam bude dít.

Po dlouhém čekání se najednou před námi, Echelony, objevili Jared, Tomo a Shannon a začli si s námi trošku povídat. Byla jsem od nich tak blízko a nevěřila jsem, že se to vůbec děje. Napumpovali nás na koncert a já se těšila snad ještě víc.

Pak se začla sunout řada přede mnou a blížili jsme se ke stolu, kam usedli a podepisovali CD. Držela jsem pevně v rukou 2 cédéčka - jedno mé a jedno mojí nejlepší kámošky, která autogramiádu nestíhala. A tu nastal problém, jeden bodyguard mě jasně naznačil, že si můžu dát podepsat jen jednu věc. V tý rychlosti můj mozek nepobíral, tak jsem to jedno CD uklidila, abych neměla problém, poté, co jsem to uslyšela asi po třetí. Já jsem prostě typ člověka, který raději ustoupí a přizpůsobí se, než by se s někým hádal, a tak jsem jim dala podepsat jen 1. Oni se na mě skoro ani nepodívali, ale to jsem nestihla téměř ani já v tom fofru, hlavně že se mně podepsali a měli u toho úsměv na rtech. :)

Poté jsem se kousek vzdálila a celé si to prohlédla - Echelony s blaženými výrazy, Marsáky sedící za stolem horším, než byste našli v hospodě, podepisující se div jim neupadne ruka a některé šťastlivce, které si nechávali u jejich týmu - později se ukázalo, že točili rozhovory do videoklipu Do Or Die. A já byla nešťastná.. Ne z toho, že by to bylo moc rychlé nebo krátké, ale proto, že jsem nesplnila svůj slib, a to nechat kámošce podepsat CD. Měla jsem pocit,že mě začne nenávidět a že ztratím svou kámošku, protože jsem ji zklamala. Ale když přišla a já jí řekla, že to nedopadlo podle plánu, byla úplně v klidu a říkala, že jí to nevadí.

Nevím proč, ale já kvůli tomu brečela.. I teď, když jsem si vzpomněla, jak jsem se v tu chvíli cítila. Byl to jeden z nejhorších pocitů, které jsem kdy pocítila, jako bych všechny zklamala, jako bych byla úplně k ničemu, cítila jsem se bezcenná. Pokaždé, když si na to vzpomenu, tak se cítím provinile, ikdyž ona to nidky vůbec neřešila a nikdy jí to nevadilo.

Zřejmě se divíte, proč to tak řešim, ale to já sama nevim.. Asi jsem paranoidní. Ale den to byl jinak skvělý. :)